Společenství Chvály – svědectví
UČIŇ MĚ, PANE, NÁSTROJEM
Petr Pokorný
Ahoj, chtěl bych se s Vámi podělit o radost, kterou zažívám, když uposlechnu vnitřní pocit, o kterém si myslím, že je to volání našeho Pána. Velmi často to znamená se překonat a jít s odvahou do něčeho, co se zdá, že asi nezvládnu nebo že z toho kouká nějaký trapas. To se asi ten zlý snaží zmařit, když toužíme něco udělat pro Pána. Tak jsem o to poprosil Pána Ježíše, ať vede mé myšlenky, má slova, mé činy s přáním se odevzdat a být nástrojem. Ještě se asi nestalo, abych někdy litoval rozhodnutí být s Ježíšem.
Vzpomínám si na některé situace ze svého života s Pánem, který začal mým křtem před více jak deseti lety. Myslím, že když voláte, dá se vám Pán Ježíš dříve nebo později poznat.
Namátkou si vzpomínám na některé příklady:
1) Když jsem začínal před několika lety zvučit, nevěděl jsem skoro nic, ale zajímalo mě to, a hlavně jsem měl volání „pokud můžeš pomoci, udělej to“ – tak jsem to risknul a začal něco dělat. Ne vždy se vše podařilo, ale když se sem-tam stane, že mám já nebo někdo jiný díky působení Pána (skrze hudbu či slovo) slzy v očích, tak to je krásné.
2) Nebo jsem měl volání „pomodli se s nejmladší dcerkou modlitbu Růžence“ a děly se divy. Najednou jsem viděl, jak mezi tím často rodinným křičením zavlála aspoň na chvíli láska a klid a když vám to dcerka vyjádří hned poté i slovy, tak to je podle mě dílo Boží.
3) Nebo jsem měl nutkání „jdi na mši v Luhačovicích“, to bylo okolo mého křtu – byl jsem tam o moc dříve a připravovala se tam schola – pro mě to by úžasný zážitek, většinou zpívali a jen krátce si něco mezitím vysvětlili a já se v tom prostředí (velký prostor, květiny a čisto) cítil úplně objatý pokojem – každému bych toto přál.
4) Naše chvály v kroužku našeho společenství koncem ledna 2025: Nemohl nikdo z hlavních tahounů. Tak buď se toho někdo ujme nebo se to bude muset zrušit. Měl jsem z toho obavy, že já nezpěvák, který kytaru držel v ruce naposledy tak před rokem, bych se měl této role ujmout a propojit to i s modlitbami? Měl jsem však touhu se modlit – nevím proč. Poprosil jsem o to Pána Ježíše a najednou přišel nápad „vezmi breviář a vyber písně našeho společenství, které dokážeš zahrát“ a Pán Ježíš vedl mou ruku na papíře přípravy a vznikly asi 3 modlitby na téma toho setkání. Zázrakem mi vyšla hodina času odpoledne navíc, kdy jsem vzal tu kytaru ještě doma do ruky. Společnou modlitbu jsme si hluboce prožili, přijel otec Jiří z Letovic (aniž bychom to předem věděli), což byla vítaná a požehnaná návštěva. Když jsem pak slyšel svědectví od některých lidí, byl jsem dojat a děkoval jsem Pánu, že jsme s ním takto mohli prožít necelou hodinku v kostele. A víte, čím to začalo? – svátostí smíření, u které jsem nějaký čas před tím nebyl – bylo to několik dní před tímto naším modlitebním setkáním a od té doby jsem zažil úplně jiný týden. Něco se od té doby změnilo…
5) Překvapivý pocit přijetí jsem měl nedávno v Blansku – snažil jsem se dát dohromady rodinu, aby byla více spolu, když v Blansku dcera měla v neděli dopoledne florbalový zápas. V kostele v Blansku zpívala jejich schola a já se tam cítil díky Pánu, lidem i slovům kněze velmi přijat. Velmi mě to povzbudilo a odnesl jsem si z toho hlavně „vždy jdi za Pánem, když slyšíš jeho volání, i když to bude znamenat, že něco musíš udělat jinak a třeba trochu komplikovaněji“.
6) Měl jsem potřebu se připravit duchovně na chvály 9.2.2025, kde mě čekala služba zvučení a v sobotu 8.2. se objevilo časové okénko na adoraci – říkal jsem si – ano – to je ono. Doma to šlo, je to kousek, tak jsem vyrazil. V kostele jsem si otevřel Breviář a toto na mě vyskočilo:
Dobrý Pane Ježíši, nechť má duše uslyší, hned zrána tvůj milý hlas, že mé práci požehnáš.
Žehnáš všem pracujícím a vroucně se modlícím, proto před každou prací duch se k tobě obrací.
Dej mi, Pane, rozum ten, bych tak činil každý den, sloužil tobě upřímně, svou práci konal věrně.
I dnes žehnej mé práci, ať svůj smysl neztrácí, neb bez tvého přispění, marné vše mé snažení.
To asi nebyla tak úplně náhoda. Při této adoraci jsem se dostal do stavu, kdy mi vytryskla tato modlitba:
Pane, chci být s Tebou, ukaž mi prosím cestu, jak Tě více následovat i v běžných pracovních dnech.
A pokud je to Tvá vůle, povolej mě prosím tam, kde mě chceš mít i když to třeba bude znamenat velkou změnu v životě nebo obětování některých příjmů.
Věřím ale, že tvá volba bude taková, že to pomůže naší rodině a přeji si, abych mohl být s nimi a zároveň mohl sloužit v pokoji lidem, kteří to případně potřebují.
Cestu neznám, nechávám to s důvěrou na tobě Pane, protože ty víš…
Odevzdávám proto svůj život s důvěrou Tobě Pane Ježíši.
A protože to vidím jako důležité a zásadní, tak jsem se rozhodl si tuto modlitbu poznačit a díky ní se k ní mohu nyní vrátit. Po té jsem si uvědomil, že jsem před několika dny dostal dobrou radu – „Zkus si psát duchovní deník“. Nevěděl jsem jak na to, přišlo mi to, že to nějak nejde, a najednou jsem měl papír popsaný poznámkami.
Závěrem bych to rád shrnul:
Je krásné a úchvatné žít s Pánem, smutné a prázdné žít bez Něj, proto se nebojme s Pánem mluvit: chválit Ho (nic není totiž samozřejmé), děkovat Mu (mnohé se nám nestalo náhodou nebo jen vlastním přičiněním), prosit Jej (sami toho moc nezvládneme), radovat se s Ním (radost je větší), důvěřovat mu (komu jinému můžeme důvěřovat více?).